České právo je na straně pronajímatele

Cizinci, nájemci bytů postavených po roce 1993 a noví nájemci bytů žijí v běžném tržním prostředí. Nájemné je v tomto sektoru svobodné – tedy závisí jen na dohodě mezi pronajímatelem a nájemcem. Nicméně, velká část populace stále bydlí v regulovaném nájemním bydlení, kde bývá nájemné mnohom nižší. Je to buď „regulované  nájemné“ stanovené cenou za metr čtvereční podle velikosti města a kategorie bytu (jsou 4 kategorie) nebo materiálně regulované nájemné, vypočteno podle nákladů.
 

Rozdíl mezi výše uvedenými dvěma sektory může být uvedeno i jiným způsobem - svobodný trh má smlouvy na dobu určitou; na regulovaném trhu převažují smlouvy na dobu neurčitou. Na svobodném trhu mohou strany sjednat jakoukoli délku smluvního období. Není-li stanoveno žádné období, stává se smlouva smlouvou na dobu neurčitou. Nájemce může smlouvu kdykoli vypovědět písemným oznámením s tříměsíční výpovědní lhůtou, pokud k tomu má přiměřený důvod. Pronajímatel může smlouvu vypovědět pouze ze závažných důvodů, jako je možnost využití bytu pro svou vlastní rodinu. Na svobodném trhu je běžné uzavírat smlouvy na relativně kratší období.
 

Po vypršení nájemní smlouvy musí nájemce byt vyklidit. Nemá nárok na náhradu bydlení. Nevyžadují se žádná upozornění. Pokud však nájemce zůstane v bytě a pronajímatel do jednoho měsíce nepošle žádost o vystěhování, nájemní smlouva se obnoví za stejných podmínek, jak byla původně uzavřena. Nájemní smlouva uzavřená na dobu delší než jeden rok se vždy prodlužuje o jeden rok. Nájemní smlouva uzavřená na kratší období se obnovuje o toto období. Ponajímatel může vypovědět nájemní smlouvu, pokud nájemce neplatí nájemné po dobu tří měsíců. U smlouvy na dobu neurčitou může pronajímatel smlouvu vypovědět pouze na základě stanoených důvodů.

Občasný zákoník upravuje nájem. Na regulované nájemné se vztahuje cenové nařízení Ministerstva financí.
 

V době komunismu ovládnul stát většinu bydlení. V roce 1959 bylo zavedeno podnikové a družstevní bydlení. Po ekonomické reformě v roce 1991 nebylo bydlení na prvním místě. V České republice neexistovalo „právo na nákup“ místo toho bylo mnoho bytů vráceno bývalým majitelům. Vcentru Prahy bylo restituováno 75% všech bytů. Takto vysoká čísla se obecně vztahují na centra města.

Mezitím obce, které kontrolovaly velkou část státního bydlení, pomalu privatizovaly. Stále existuje velký rozdíl mezi „volným“ sektorem bytů postavených po roce 1993 (a obydlím s neobsazeným vlastnictvím nebo pronajatým cizincům) a regulovaným sektorem. Vláda pomalu zmenšuje mezeru a) zvyšováním regulovaného nájemného; b) zavedením kompenzačních subvencí.